Jak poznat a žít smysl života? Co jím je konkrétně pro mne, a je pro každého stejný? Jak ho nalézt? Takové a podobné otázky trápí člověka odnepaměti, přestože odpověď je tak prostá. Právě díky té prostotě a obyčejnosti je pro naši mysl, která se snaží tuto otázku vyřešit, těžko zachytitelná. Odpověď totiž ukazuje někam mimo toho, kdo se ptá: "PŘEKROČ SÁM SEBE." Nic jiného pro člověka, který se ptá po smyslu, skutečný smysl mít nebude, ať se vydá kamkoliv, vždy se v kruhu vrátí na počátek - "KDO JSEM?" Pro každého to může znamenat jinou cestu, co člověk, to subjektivní vesmír, přesto je pro všechny stejná - Gnóthi Seautón, neboli POZNEJ SÁM SEBE, jak se píše u vchodu do Delfské věštírny. Tudy vede vstup k vysvobození. V tom jsou na tom všichni stejně, toto je jediné skutečně smysluplné pro každého. To, čemu říkáme vnější svět, jsou pouze kulisy určené k tomu, aby skrze ně bytost čelila sama sobě a tak sama sebe poznávala. Kulisy se mění, princip zůstává. Není k tomu potřeba načítat hromady knih, mít nějaký výjimečný talent nebo dosáhnout nějakých výjimečných schopností. Stačí být bdělý/bdělá k projevům vlastního těla, vlastních emocí a strachů, myšlenek, vnitřního i vnějšího projevu, jaké mám vztahy s rodinou, blízkými, kolegy, jak smýšlím o nich, potažmo o sobě, jak sám se sebou hovořím, když si myslím, že jsem sám/sama... Ano, číst knihy a snít svůj sen o osobnostním růstu je mnohem snazší, zato to nemá žádný skutečný užitek v každodenním životě, nikdy nám to nepřinese štěstí.
Snad právě pro tu obyčejnost cesty sebepoznání a pro tíhu odpovědnosti za svůj život, která je s tím spojena, obrací se člověk uvízlý v kolektivním snu "dnešní doba" spíš k ne-obyčejnostem a senzacím a zodpovědnost deleguje na druhé, ať už to jsou rodiče, politici nebo úřady. Stačí se podívat na stav současné žurnalistiky (a nejen jí) - pravdu tam nehledejte, jde jen a pouze o upoutání pozornosti, za kterou dostanou zaplaceno. Bytosti spí spánkem nevědomosti a namísto smyslu-plného života, který vede k poznání a překročení sebe sama, honí se za uspokojováním požitků. Říkají, že si rádi užívají, ale většinou spíš trpí, i když často je to nepřiznané. Ať už tím, že nemají to, po čem touží, anebo naopak trpí tím, že se jich drží to, čeho by se nejradši zbavili. Naše civilizace je vypočítává, proto takhle vypočítavě běžný spící člověk smýšlí. Myslí si, že musí před druhými obstát - takhle nás to naučili. Nemyslí vlastně za sebe, je pouhým produktem návyků a vzorců, které převzal od druhých, hlavně rodičů a jede v jejich vleku. A to i ten/ta, který/á říká: "nikdy nebudu jako můj otec/matka!" Jeho/její vyjádření odporu vytváří nesvobodu v jeho/jejím myšlení a jednání stejně, jako přímé kopírování vzorců. Jen namísto kopírování jede natruc přímo v opačném gardu, tedy opět není sám/sama sebou. Každý je pouhým odrazem zkušenosti jiných, něčím, co je ve skutečnosti ne-skutečné. Téhle snůšce převzatých programu pak říká "já", které, když už není v nastavení sebenenávisti pro svoji malost, je v nastavení rezignace - "jsem už holt takový/á...." Jako otrok, který převzal dědičně svůj úděl a nedovede si představit, že by to mohlo být i jinak. Pak se musí vzájemně ubezpečovat s druhými na tom, že toto je "norma". Tenhle úděl mi připomíná praktiky krotitelů slonů, kteří uváží malé slůně ke kůlu. Slůně dlouho s kůlem bojuje, ale marně. V dospělosti už se o to slon ani nepokusí, přestože by ho vyrval jako nic. Uvěřil totiž, že to nelze a tak to ani nezkusí. Tím je díky iluzi o své malosti mocný slon držený v otroctví. U lidí je to jiné a zároveň stejné, není zde žádný vypočítavý otrokář, tím je si člověk sám, respektive jeho vypočítavá ustrašená mysl.
Sebepoznáváním, tedy rozpoznáváním mechanismů strachu a vypočítavosti vlastní mysli, a následným překročením těchto mechanismů, člověk osvobozuje Sebe Sama od sebe sama. To je oním probuzením ze snu otroctví, malosti, nedostatečnosti, nedokončenosti... Nejde o nějaký určitý bod v čase, ke kterému lze dojít a pak jako budu "happy", jak si vypočítavá mysl představuje. "Splním ty a ty podmínky a mám to!" Jen další sen. Dokud se nacházím v tomto čase a prostoru, mám tuto mysl a toto tělo, je ono probuzení kontinuálním procesem, jako život sám. Poznávání a překročení sebe sama svým způsobem nikdy nekončí. Skončí se jen starý přístup založený na strachu a vypočítavosti a nahradí ho skutečný zájem o vlastní štěstí. To musí udělat každý sám za sebe, nehledě na to, co si o nás kdo pomyslí. Jak se říká, že všechny cesty vedou do Říma, tak spíš platí, že: "všechny cesty, člověče, vedou skrze poznání a překročení sebe sama, všechny ostatní zákonitě vedou k utrpení." A není to špatně, i utrpení má svůj účel, jedině utrpení dokáže člověka, který je tvor líný, dohnat k touze po osvobození, k probuzení ze sna sebedůležitosti. Každý k tomu jednou dospěje, někdo dříve a někdo později, přitom paradoxně - jediné Teď, jedině v přítomnosti. Každý se probudí Teď a Tady, v jiný a čas a místo to není možné. Proto je to přístupné každému, ne jen vyvoleným, a to v jakémkoliv čase a prostoru i životní situaci se ten který zrovna nachází. Nic jiného k tomu nepotřebuje, než sebe a upřímný zájem. A pokud má to štěstí, že se v jeho/jejím čase a prostoru nachází bytost, která má v tomto směru bohaté zkušenosti, dává nejvyšší smysl, aby tuto bytost prozkoumal/prozkoumala. Upřímným zájmem o bytosti, které překročení sebe sama už žijí, projevujeme upřímný zájem o své vlastní štěstí.
Děkuji ze srdce všem, kteří přijali zodpovědnost za proces Sebe-Tvoření a klaním se každému, který překročil sebe pro Sebe. Děkuji Sanze Srdce Dharmy za neochvějnou podporu a Lumírovi za nekompromisní přístup.
Má úcta všem, ať jsou všechny bytosti šťastné 🤲