Představ si „imaginární svět“, kde všichni lidé zakládají svoji důležitost na svých šatech. Stále o nich mluví, stále je řeší, navzájem si je porovnávají a závidí, soutěží v tom, kdo má lepší, někdy i v tom, kdo má ubožejší, kdo je proto větší „chudák, který potřebuje zachránit“ od „krásnokabátníků“. Jedni mají šaty upjaté a odsuzují další, kteří je mají zase příliš volné a naopak. Jedni věří v sílu červené barvy, jiní v kombinaci modré a žluté, ale všichni si už zvykli dívat se více do příručních zrcátek, než na svět, jaký opravdu je. Jejich vědci celé dekády zasvětili studiu nových materiálů, pomocí techniky, kterou pro to vyvinuli, dokáží prý prozkoumat i ty nejmenší částečky látky. Jejich psychologové zase vyvinuli nejrůznější zrcadla, ve kterých hledají smysl skrytý v záhybech šatů. Mnoho z takových bytostí má na šatech nedokonalosti, které si nesou s sebou z minulosti - různé trhliny, rozparky, díry a odřeniny, jedni si je poctivě záplatují, jiní je umně před druhými i před sebou samými skrývají. Lidé se v tomto světě vzájemně potkávají a už se ani na sebe navzájem nedokáží podívat jako na lidské bytosti, protože jsou zaujati šatem, který jejich skutečnou podstatu kryje a vlastním odrazem, na který obsedantně stále hledí. Úplně se mezi lidmi ztratilo poznání o pravém smyslu šatstva, které má primárně chránit před rozmary počasí. Lidé už i na počasí samotné zapomněli, na Přirozený Rytmus Života, ignorují ho, protože svoji pozornost upínají jen k šatům a jejich potřebám. A představ si, že se v tomto světě náhle někdo Probudí a uvidí to šílenství. Vidí bláhové bytosti, jak se promenádují jako císař v pohádce Císařovy nové šaty, akorát je to obráceně, než v té pohádce: všichni kromě císaře (Probuzeného) jsou nazí a přitom hrají divadlo, že nějaké šaty mají, navzájem se v tom šílenství podporují, takže už ani nedokáží být pravdiví, protože by neustáli reakci okolí. A proto, když jim řekneš, že nic nemají, že jsou to jenom jejich myšlenky, kterými se zaobírají a že tím zbytečně trpí, zlobí se na tebe. Prý: jak to můžeš vědět, když mě vůbec neznáš! No můžeš, protože to, co říkáš, není kritika jejich šatů, jak jsou zvyklí tito lidé takovou mluvu chápat, ty jen popisuješ tendence KAŽDÉHO, který trpí představou, že nějaké šaty má, ať už jsou jakékoliv. Je to Univerzální Zkušenost. Není to ani pokus, jak je ponížit nebo je zneužít, jak si mohou vyložit, protože jsou na takové zacházení zvyklí od svých blízkých. Říkáš jim to proto, že jim přeješ štěstí, protože i když to třeba nahlas nepřiznají, velmi trpí tím, že někde v hloubi své bytosti vědí, že šaty neexistují, ale neumí si s tím poradit. S tímto vědomím už se nelze vrátit ke hře na císařovy nové šaty. Tak co dělat? Můžeš jít skočit z mostu, můžeš zatrpknout a stranit se těch šílenců, v klidu si někde dožít, protože víš, že je to stejně všechno jedno, že jednou, třeba až si dotyčná bytost vyzkouší miliony šatů, dojde ke stejné zkušenosti, jako jsi došel ty a opustí tu šílenou hru. Každá bytost k tomu dojde, je to nevyhnutelné. A pak je tu ještě možnost, že si vyspravíš svoje šaty, aby byly jednoduché a zároveň funkční a půjdeš mezi lidi a budeš mluvit: je to tak a tak a nedělejte, že to nevidíte… Mnozí se budou za to, co sis dovolil, zlobit a budou se tě snažit umlčet, ale najde se i pár takových, kteří prohlédnou a budou ti děkovat. Žádná z těch variant: skočit z mostu, jít do ústraní nebo mluvit, není s tvým Poznáním o Prázdnotě ani lepší, ani horší, ale přesto ty víš, že pokud Miluješ, uděláš to poslední.
A šaty promluvily: "Ty chceš říct, že jsi něco lepšího, než my? Chceš se nad námi povyšovat?" A Císař řekl: "Ne, chci tím říct, že jste na tom stejně jako já, že je tu Rovnost a Vzájemnost, a že je pro všechny dostupná..."