Děju se
Svlékám formy.
Odlupuji je jako šupiny
chránící duši před světem druhých.
Nejsem to, co odpadá
říkám si
když klesají do hlubiny.
Pravda je nahá
bez přívlastků.
Všechno jsem pustil
sledujíc
co je neměnné.
Ztrácím se.
Nebo se nacházím?
Kam až to sahá?
Toho rána
všichni zmizeli
nejsou tu.
I ten, kdo si myslel,
že to vše sleduje
se rozplynul
s novým dnem.
Prázdnota v prostoru
bez objektu.
Herec
se proměnil ve hru.
Tanečník
je tancem.
Jsem nahý.
Záhy
oblékám si
co mi sluší.
Svět vzorů
mě opět vtahuje.
Život
už je takový.
Do všeho
co bylo mrtvé
vkládám opět svou duši.
Z podhoubí
vykukují klobouky.
Bez úsilí
bez dobrého
bez zlého.
Jak prosté.
Jsem oblečený
a zároveň
nahý.
Bez snahy
jdu sám sobě
vstříc.
Děju se.
JÁ
Kdo jsem?
Kdo jsem... já?
Mám na mysli skutečné JÁ?!
Ptám se sám sebe na SEBE...
Jaký paradox!
Kdo se to vůbec ptá na koho...?
Pátrám ve své mysli...
Procházím kartotékou vzpomínek...
Ale já si na sebe NEPAMATUJU!
Nikdy jsem se nepotkal...
Dívám se do zrcadla.
Nebo se ten obraz v zrcadle dívá na mne?
Ten pohled...
jakoby mi chtěl ukrást MĚ!
Co je to za čáry?
Má nárok si můj obraz v zrcadle říkat JÁ?
Ne. Zakroutím hlavou.
Obraz v zrcadle kopíruje moje pohyby.
Nejsem objekt.
Stejně jako zrcadlo není tváří,
která se v něm zrcadlí.
Odcházím.
Nechávám zrcadlo za sebou.
Nejsem to JÁ...
Kráčím.
Tělo se rytmicky pohybuje...
Nahlížím na něj.
Ruce, prsty,
skrabatělá kůže na kloubech...
A mám tě!
TY, kdo nahlížíš!
KDO JSI!?
Ticho...
Nahlížím dál.
Nahlížím na svět kolem.
Nahlížím prostor a věci v něm.
Jsem jako čaroděj-
Nahlížením přeměňuji svět na objekty.
Jakmile z něčeho udělám objekt,
nechám ho za sebou.
Jako to zrcadlo.
Nejsem to JÁ...
Nikde tady venku nejsem JÁ...
Zastavuji se.
Obracím pozornost do svého nitra.
Jsi tam někde... JÁ?
Vnitřek je plný představ.
Jsou jako ty objekty venku,
akorát bizardnější.
A pořád se do toho plete čas...
Nechávám ty představy za sebou.
Jako to zrcadlo.
Nejsem to JÁ...
Nořím se hlouběji.
Dotýkám se mnoha verzí sebe sama...
Je to vůbec možné?
Je možné skutečně zavadit o SEBE?
Všechny verze sebe sama nechávám za sebou.
Jako to zrcadlo.
Nejsem to JÁ...
Objekty a představy se rozpustily do jednolité, beztvaré hmoty.
Čelím nekonečné prázdnotě...
Není tu!
JÁ tu není...!
Není tu NIC.
Zůstalo jen nahlížení samo,
nahlížení, bez nahlížitele...
Usměrněný proud vědomí.
Tak jemný, že je skoro nepostřehnutelný.
Avšak všudypřítomný...
Vědomí.
To jediné se mi nedaří položit stranou a nahlédnout.
Nejde to...
Mohu pouze pocítit Jeho přítomnost.
Vědomí...
Pokouším se ho zeptat,
ale všechny otázky jsou najednou bez obsahu.
I ta o JÁ.
JÁ...
Je to jenom prázdné slovo.
Najednou mi to celé připadá směšné...
Co jsem si to myslel?!
TO, co se nachází za slovem JÁ,
nelze vyslovit.
Prostupuje vším
a zároveň není ničím...
Všechny formy ho obsahují,
samo je však bez formy...
Kdyby se mi někdy podařilo TOHLE odložit
a nechat za sebou,
jako to zrcadlo...
přestal by existovat celý vesmír!
Protože z TOHO... celý vesmír vychází...
TY, KTERÝ JSI
Ty, který jsi.
Ty, stvořiteli vesmírů.
Vím, že tu jsi, vždy jsem to věděl.
Nikdy nemluvíš, neupozornuješ na sebe...
Prostě jenom jsi.
Jsi v tichu, jsi tím Tichem.
Když zpomalím a ztiším se, tak tě cítím.
Prostupuješ úplně vším.
Všechno co jsem kdy dělal, na co jsem kdy myslel, co jsem kdy cítil, čeho jsem se kdy dotkl jsi byl Ty!
Jsi Alfa i Omega mé existence.
Skláním se před Tebou
a ze srdce Ti děkuji.
Tru(e)man
Im not an ordinary man,
Im Tru(e)man.
And this is not the end,
this is the beginning.
You can do
this step too.
Be as me,
so deeply free.
