Představ si, že stojíš před dveřmi, za kterými víš, že se skrývá Absolutní Pravda o Tobě. Tolik si přeješ je otevřít, hledáš způsoby, ale zatím se ti to nepodařilo. Ptáš se druhých na klíče ke dveřím s nápisem JÁ, hledáš v knihách, učeních, čteš symboly, procházíš labyrintem vlastní mysli, ale zatím tě nikdo a nic ke klíčům nezavedl. Jen samé náznaky, odkazy, vějičky. Už jsi měl několik záblesků z místa za dveřmi, ať už pod vlivem halucinogenů, ve spánku, meditaci nebo v katarzi. Přestože to bylo takové zkreslené, jakobys mžoural klíčovou dírkou nebo úzkou škvírou pode dveřmi, nějak jsi cítil, že to je ONO. Tušíš, stále však nenalézáš.
Ve skutečnosti žádné dveře neexistují, jsou to jen tvá vlastní omezení, která jsi na sebe dobrovolně vzal. Klíč neexistuje, je jako mrkvička na prutu, za kterou se honíš. Tvoje mysl tě takto zaměstnává, abys nemusel čelit pravdě o sobě, pravdě, kterou ve skutečnosti nechceš slyšet a tak si raději zacpi uši dobrodruhu, totiž - ŽE NEEXISTUJEŠ! Že jsi uvěřil nějakému příběhu, se kterým ses ztotožnil a ve kterém jsi zacyklený jako ve smyčce. A když už to vypadá, že příběh už je dál neudržitelný, vytvoříš si na jeho troskách nový, vznešenější, duchovnější, lepší... jen další lež. Nelze z ní vystoupit, dokud si přeješ projít dveřmi, které neexistují, dokud se zaměstnáváš labyrintem hledání smyslu tam, kde žádný smysl není. Tvé přání je ti splněno - čemu dáváš pozornost, to roste, toho se ti dostává, to je pro tebe tvůj smysl. Chceš se honit za mrkvičkou? Budiž. Chceš to mít dobrodružné? Budiž. Chceš to mít těžké? Budiž. Chceš to mít dramatické? Budiž. Hra je rozehrána! Labyrint je stále těžší projít, dokud máš přání jím projít. Samotné přání zaměřené na iluzi, tvoje pozornost zaměřená na iluzi, posiluje iluzi samotnou. Je to marné, není z toho cesty ven. Mrkvička je stále mimo dosah a Pravda, zdá se, že bude za příští zatáčkou. Ve skutečnosti je pravda všude a nikde zároveň, není třeba nic hledat. Ne tak, že z padesáti procent je pravda všude a z padesáti procent je pravda nikde. Pravda je všude a to absolutně a zároveň nikde a to absolutně! Nehledej v tom logiku, logika tam je i není - stejnou měrou, absolutně... A takto je to se vším. Vše tu absolutně je a zároveň absolutně není. To je bezpodstatnost, taková je povaha světa, který není pokřivený iluzí jáství. Prázdnota není ve skutečnosti prázdná. Je absolutně prázdná i absolutně plná. Nemá absolutně žádnou podstatu a přesto obsahuje všechny podstaty, které kdy spatřily nebo spatří světlo světa. Nirvána.
Ty ve skutečnosti nechceš znát pravdu o sobě, chceš glorifikovat svůj příběh. A nechceš ani slyšet, že nechceš znát pravdu o sobě. Pravda spaluje, nic z tebe nezbude a ta představa bolí. Základní mechanismus vyhýbání se bolesti nás tak drží od pravdy, nechceme jí, i když říkáme, že chceme. A já jsem takový zloun, že jsem se tě vůbec neptal, jestli to chceš slyšet a řekl jsem ti tu spalující zprávu rovnou: neexistuješ! Smiř se s tím. Smrťák s kosou tě doprovázel celý tvůj život jako stín s posměšným úšklebkem sledoval tvé pachtění za mrkvičkou. Vidíš ho? Už si nemusíš lhát. Každý příběh má svůj začátek a konec. Udržujeme se v této příběhové smyčce, protože začátky a konce příběhů jsou pro většinu lidí mlhavé. Málokdo si vzpomene na to, jak se rodilo jeho individuální vědomí, na kterém se staví celý příběh, ještě méně nás si dokáže zachovat čistou mysl, když se individuální vědomí rozpadá ve chvíli smrti. Nemusíš čekat na tu chvíli, kdy budeš ve smrti upadat do zmatku, úzkosti a strachu, kdy budeš rekapitulovat a hodnotit zpětně něco, co nikdy neexistovalo. Můžeš nechat příběh odejít už nyní. Není co odkládat, mrkvička nemá žádnou chuť, je prázdná. Neměj strach. Co se nezrodilo, nemůže nikdy zemřít.
Buďte šťastni.