Přibližně dva měsíce jsem nenapsal žádný nový článek. Ne, že by nebylo o čem, ale bylo potřeba něco nechat dozrát. Není kam spěchat. Několikrát během té doby mi přišlo na mysl, že jsem v jakémsi transformačním procesu, a že by nebylo od věci něco z toho zaznamenat, ale vždy jsem se raději vrátil sám k sobě, k vědomí přítomnosti, bez potřeby to jakkoliv komentovat. V jednom z těchto momentů bdělé přítomnosti ke mě přišlo, že na úrovni vědomí samotného, stejně všichni vědí všechno o všech, a že tedy není třeba komentovat, co a proč právě dělám a jak to mám, stejně tak jako nemá cenu cokoliv před kýmkoliv skrývat. Stačí to žít. Proto jsem se rozhodl odehrát svůj part na tomto světě s vědomím toho, že všechny bytosti jsou toho svědky, všechny bytosti jsou toho součástí. Už žádný egotrip, já vs. ostatní. Vědomí je naprosto transparentní, nic neskrývá, prostě jen je. To až člověk, který uvěřil tomu, že je oddělenou jednotkou, má pocit, že musí před druhými bytostmi něco skrývat a sám sebe před druhými obhajovat. Ve skutečnosti, jak říká Džiddú Krišnamúrti: nejsou žádní druzí!
Vědomí je jedna Bytost, Jednota, která zažívá samu sebe skrze zrcadlo oddělenosti. Tento zázrak bytí, které skrze sebe samo zažívá zkušenost sebe sama, Indové nazývají Líla, boží hra. Aby se mohla hra vůbec hrát, halí se vědomí hávem nevědomosti, májou. Ptáte se, proč by to vědomí mělo dělat? Asi to bude zní dost otřepaně, ale odpovědí je: Láska, přesněji řečeno: láska vědomí samo k sobě, tedy Sebe-Láska. Chtění Být, ve všech možných formách, být zrcadlem své vlastní lásky k sobě. Z této prvotní žádosti vzniklo vše projevené, jako prostředek sebepoznání, sebenalezení, sebeprožití. Vědomí vstupuje na jeviště světa jako vědomí bytí o sobě, odívá se do iluzorního hávu individuální mysli, kde prožívá plnou oddělenost, tedy nevědomost, aby mohlo vědomě prožít znovunalezení Jednoty. Jednotlivé duše hnané touto touhou Být, tančí svůj tanec jednotlivými životy, kde si společně s dalšími dušemi odžívají svoji část kaleidoskopu, skrze který se dívá vědomí samo na sebe. Starší duše se už do dalších zrození moc nehrnou. Jejich touha v průběhu nespočtu zrození pomalu vyhasíná, jednou vyhasne docela a oni se rozhodnou se už nezrodit. K tomu nakonec dospěje každá duše, je to nevyhnutelné. Z tohoto pohledu si nemusí nikdo dělat starosti s tím, že není probuzený nebo osvícený a zda vůbec někdy bude. Každá bytost dojde osvícení, je to nevyhnutelné. Vlastně, každá bytost už osvícená je, jen na to zapomněla. Není třeba se kvůli tomu stresovat, máme celou věčnost na to, se rozpomenout. Všechny bytosti se jednou vrátí domů, do nirvany, do místa ne-místa, kde není žádná touha po ničem, kde není ani nikoho, kdo by toužil, kde nakonec spočine celá Jednota, až vyhasne její touha po bytí. I vědomí pomine. Celá tahle hra je nakonec o tom, probudit se silou (sebe)lásky z nevědomosti, poznat Jednotu, nechat vše přirozeně vyvanout a dojít k vědomému rozhodnutí, že už dál hrát nemusím. Ale dokud tu jsem, přijímám proces vyvanutí do prázdnoty jako svoji přirozenost, děju se v souhlasu s tím, jako proces neustálého odcházení v každém momentu přítomnosti. Jsem tu a zároveň tu nejsem. V každém Teď se rodím a zároveň umírám.
S tímto přístupem odpadá mnoho starostí. Třeba starost o to, jak před druhými vypadám. To už tak trochu neřešíte. Něco někomu řekněte, on se za to na vás zlobí a vy tam prostě jenom jste s jeho zlobou a nijak to nesoudíte. Můžete říkat, co chcete, ale když je člověk v kvalitě nevědomí, obrňuje se za svou barikádou oddělenosti, kam si pustí jen to, co je sám schopný unést. Takový člověk neumí naslouchat, naslouchá jen představám svého ega, které se bojí smrti. Ve vás nedokáže vidět to, co není ještě schopen vidět u sebe. Ale na té nejniternější úrovni, to i tento člověk všechno ví, jen na to zapomněl a právě je v procesu rozpomínání. Můžete se za tohle na někoho zlobit? Onen člověk mi právě přišel do života toto zahrát. Naše duše ví, co se děje a dovolili, aby se to stalo. Jinak by se to nestalo. Slyšel jsem názor, že duše se před narozením dohodnou, že si v životě vymění nějakou zkušenost, ale spíše se zdá, že duše uzavírají takové dohody přímo v přítomnosti, za běhu. Není tu žádná příprava na život v nějaké bublině, kde si duše dají kávu a proberou spolu, jak se na sobě vzájemně vyřádí v dalším životě. Nene, vše probíhá TEĎ. Během jakékoliv interakce mezi bytostmi probíhá komunikace na všech úrovních najednou, jak na té osobnostní, kde je oddělenost, tak na úrovni Jednoty a dokonce i na úrovni věčného Ticha, které stojí na pozadí všeho projeveného. Jednota o sobě ví, ale hraje si. Všichni lidi, které na své cestě životem potkáte, si zaslouží vaší úctu, minimálně za vynikající herecký výkon. Hmotný svět není nic jiného, než hřiště na hraní. Vědomí se jím prohání a hraje hru na schovávanou samo se sebou. Projevením úcty jiné bytosti, projevujeme úctu sami sobě, projevujeme úctu Jednotě, tedy tomu, co mnozí nazývají Bohem. Nejsou tu dobří nebo zlí lidé, jsou tu pouze herci. Všichni jsme si už vzájemně za ty nespočty zrození dělali dobře, všichni jsme se vzájemně trápili, všichni jsme už byly sobě navzájem matkami i dětmi, přáteli i nepřáteli. S tímto vědomím vím, že nikomu nic nedlužím, ale také mi přijde rozumné, nevytvářet více utrpení, než je nezbytně nutné. Dělat něco na úkor druhého, je konání sám proti sobě. Ani to není o tom, že na všechny budeme jak sluníčka, bohatě stačí, když ke všem budeme přistupovat jako k sobě rovným, budeme upřímní a budeme přát všem bytostem bez rozdílu štěstí.
Dalším přínosem tohoto pohledu na život je, že se cítíte o hodně lehčí a uvolněnější. Nemusíte být stále ve střehu, jak vás kdo vidí, co si o vás myslí, nemusíte se nikomu zavděčovat, někoho o něčem přesvědčovat, prostě protože víte, že na hlubší úrovni stejně všichni vědí všechno. Žádné drama se nekoná, je to tak, jak to je. Dovolíte tělu, mysli, intelektu, aby dělali svoji práci, přirozeně, jak věci přichází, ničeho se nedržíte, protože víte, že ani není čeho, všechno je v pohybu, všechno je v procesu postupného vyvanutí. Sám takto doprovázíte všechno projevené k vyvanutí, k nirváně. Vyvanutí není o soutěži jednotlivců v dosažení osvícení. To by byl jenom další egotrip. Vše projevené spěje zcela přirozeně k vyvanutí, osvícený člověk toto vidí a vědomě se rozhoduje všechny bytosti v tomto procesu vyvanutí doprovodit. Proto se v Buddhově sútře srdce píše: "odcházím na druhý břeh, společně se všemi bytostmi, sláva osvícení."
A co je na tom všem vtipný - můžete si o mě myslet co chcete, normálně je to naprosto jedno, co si myslíte. Je to v pořádku. Jsem línej blázen co je mu všechno jedno, jenom řečičky, abych si odůvodnil, že nic nemusím... třeba i tak. A klidně se s vámi dám do řeči o tom, co si myslíte, anebo taky ne, i to je jedno. Neposedná mysl vymyslí spoustu věcí - tohle řekl špatně, tam a tam se to píše jinak, ten a ten říká něco jiného, co si vůbec o sobě myslí... Pochopte, že je to jedno. Jde jen o nedokonalý překlad nevyslovitelného do slov, přičemž o těch slovech to vůbec není. Ten, který překročil oddělenost individuální mysli, vnímá vědomí, které stojí za jednotlivými slovy. Dotek Jednoty vědomí je dotykem Boha. Dokud je tu Vědomí, jsme všichni neustále ve spojení. Jde jen o to, zda je toto spojení vědomé nebo nevědomé. Zároveň, dokud je tu Vědomí, všichni jsme v neustálém procesu vyvanutí, společně odcházíme Domů, do Ticha, Věčnosti, Absolutna, Prázdnoty... tolik slov a žádné nedokáže TO vystihnout. Slova dokáží popsat pouze to, co není skutečné. To skutečné nelze slovy popsat. Jsem blázen, že se o to pokouším? Ano jsem. Dokud mě to baví, dokud je tam srdce, což pro mě znamená, že mě podporuje zdroj - vědomí, nebude tomu jinak. Prostě TAKTO. Sláva bláznovství!
DODATEK:
Vyvanutí, vyhasnutí, vyprázdnění, vyčerpání... takto se dá přeložit slovo "Nirvána". Gautama Buddha použil toto slovo ve smyslu ustání žádostivosti, přičemž ta nejzákladnější žádostivost je touha individuálního vědomí (můžeme říci duše) po tom, být, zažívat "já jsem", což je láskou, tedy zažívat tuto lásku. Bez lásky (vědomí já jsem) by nebylo nic, protože by nebylo nikoho, kdo by To zažíval. S tím, jak povstalo vědomí a tato individualita, která zažívá ono "já jsem", je tu vše, celý projevený svět forem. Osvícení však není splynutím individuálního vědomí s kolektivním vědomím, tedy Jednotou, jak by si mohl někdo pomyslet, jelikož i tato Jednota je zrozená a tedy dojde svého konce, až se vyčerpá její žádost po bytí. I Jednota dochází k vyvanutí, k nirváně, kde se zrodila. Z pohledu člověka je to nezměrná doba, než Jednota dojde vyhasnutí žádostivosti po bytí, z pohledu Absolutna je to však jenom vzdech. Naše pravá podstata, náš Domov, je v tomto Absolutnu, ze kterého povstávají všechny formy, kde se vše rodí. Dá se tedy říci, že osvícení přichází s uvědoměním, že ač jsem zrozen jako vědomí v těle s myslí a pěti smysly, můj domov je v Nezrozeném. Druhý břeh je tedy toto Nezrozené. Představa že jsme se zrodili, nebo že jsme v těle, je na druhém břehu vnímána jako přelud. Nikdy se to nestalo, byl to sen, nikdy jsme Domov neopustili. A vše, co je, i není, je Nirvana a nic krom ní není! Proto Buddha říkal, že neudělal jediný krok. Samotné překročení břehu je snem, nikdy jsme druhý břeh neopustili. Z tohoto pohledu ani není důležité, jak to je s reinkarnací, reinkarnace je jen součástí hry, taktéž přeludem. Reinkarnace tu je, i není. Jak může Nezrozené procházet reinkarnací, která je o koloběhu zrozování? Když je tedy psáno, že "duše tančí svůj tanec jednotlivými životy", jde o popis snové reality. Vše, co se zde píše, je popisem snu ve snu, tedy ne tak "jak to je" nebo "jak to není". Pravdě se přiblížíme tím, že ji budeme žít, ne tím, že se ji budeme snažit nasoukat do slov. Ale přesto, můžeme. Když je však hovořeno, není tak činěno z místa osoby, ale z místa vědomí, které si hraje na "já jsem", tedy na lásku, přičemž stojí pevně zakotveno v bezpodstatnosti Absolutna, které je bez popisu.