Život se prostě děje. Cokoliv, co vyjmu z tohoto spontánního procesu dění a řeknu: "toto jsem já", "s tím to se ztotožňuji" nebo "toto je mé", utíkám se do iluze, kde vytvářím z proudu dění, který je ve své podstatě neuchopitelný, umělou statickou neživou představu. Dění sebe sama se nedá uchopit. Pokaždé, když se o to pokusíme, proteče nám mezi prsty. Lze uchopit proudící řeku? Je ta řeka stejná jako byla před chvílí? Není to jenom pojem, představa řeky v mé hlavě, jejíž podstata mi stále uniká?
To, co jsme si zvykli nazývat našim já, je jen proudem vjemů, kauzální hrou energií na mnoha úrovních najednou, děním samotným, živoucím procesem, oživenou živostí bez hranic... slova zde naráží na bariéru nevyjádřitelného, žádný popis není skutečně pravdivý - proto, abych na něm neusnul, pouštím ho ve chvíli, kdy jsem ho vyslovil.
Žádná z těch všech vrstev dění není více, než jiná a žádná z nich se nedá označit za "já". Řeknu-li: "nejsem toto tělo, jsem duše", mýlím se stejně jako člověk, který se ztotožňuje s tělem. Jsem vším a zároveň ničím. Nemohu se zredukovat na žádnou jednotlivost, nic, co by se dalo označit, popsat, co má nějakou podstatu. Vím jen, že se jaksi spontánně děju a vědomí, které toto dění nestranně pozoruje nemá žádnou kvalitu, nic nedělá, samo je prázdné, pouze odráží probíhající proces jako velké zrcadlo. Ale ani toto vědomí bychom se neměli snažit nacpat do škatulky s nápisem já, proces uvědomování si, je součástí dění, nejzazší vrstvou, bytím v bytí, bez podstaty, proto nelze redukovat na nějakou strukturu. Nejsem ani vědomí. Je to frustrující, že se není čeho chytit? Co nebo kdo jsem... já...? Nic a nikdo. Pusť se do bezpodstatnosti a dokud proces trvá, budeš vším, odrážejícím se v prázdnotě.